Již staré národy považovaly naši nejbližší hvězdu, Slunce, za dárce života. A nikoliv neoprávněně. Právě díky němu je naše planeta dostatečně teplá na to, aby na ní mohl vzniknout život v podobě, v jaké jej známe.
Pravdou je, že je s námi po celou naši historii. Bylo zde dokonce ještě dříve, než se z kosmického prachu naše planeta zrodila. Je tedy pochopitelné, že máme tendenci jej považovat za stálou a neměnnou součást našich životů.
Jen málokdo si připouští fakt, že ani ono není věčné. Stejně jako každá hvězda, i Slunce má svou životnost. V přeneseném významu slova se dá hovořit dokonce o životním cyklu hvězdy, a je pravdou, že dnes jej máme dobře zmapovaný. Dokážeme tedy říci, jak dlouho nám ještě bude svítit a jaký bude jeho následný konec.
Naštěstí se prozatím nemusíme příliš obávat – odhaduje se, že má za sebou teprve polovinu svého životního cyklu. To znamená, že nám bude svítit ještě nějakých pět set milionů let. A to rozhodně není nijak krátká doba. Je dokonce pravděpodobné, že v té době budou lidé na seznamu vymřelých druhů.
Avšak co když nějakým zázrakem jako druh přežijeme? Pak nám nastane neopakovatelné divadlo, kdy naše Slunce přejde do fáze rudého obra. Jak již název napovídá, znamená to, že zvětší svůj objem, a to skutečně hodně. Bude tak velké, že i naše planeta jím bude pohlcena. A ačkoliv se jeho teplota během tohoto procesu sníží, rozhodně není šance, že by tento proces život v dnešní podobě přežil.
Je tedy jasné, že pokud coby druh chceme dosáhnout skutečné nesmrtelnosti, nezbude nám nic jiného než kolonizovat jiné hvězdné soustavy. Naše technologie samozřejmě prozatím nejsou ani zdaleka na potřebné úrovni, avšak máme skutečně dlouhou dobu na to, abychom to dokázali.
I zde však platí, že čím dříve, tím lépe. Nikdo totiž nemůže vědět, co se může v budoucnu stát, a vesmírné kolonie tak mohou být naší jedinou záchranou.